Situácia v Poľsku a Maďarsku je varovaním, musíme byť aktívni, odkazuje bývalá riaditeľka Prague Pride

Riaditeľka pražského PRIDE Hana Kulhánková odchádza zo svojej pozície. Počas jej posledného roku ju čakalo hneď niekoľko výziev: išlo o 10. ročník LGBTI+ festivalu a museli ho navyše organizovať v čase celosvetovej pandémie. Prezradila nám, či im dalo najviac zabrať. Rozprávali sme sa o aj alarmujúcej situácii v susednom Poľsku či Maďarsku. A boli sme zvedaví aj na jej postoj na vývoj LGBTO+ témy u nás.

Ľudia sa často pýtajú, prečo je PRIDE dôležitý. Potom však vidíme, ako sa mení situácia v Poľsku či Maďarsku. Myslíte si, že ľudia tieto negatívne postoje v susedných krajinách úmyselne ignorujú?

Myslím si, že je velmi důležité, abychom jako organizátoři a organizátorky pridů měli na mysli, že je stále potřeba lidem vysvětlovat, proč je pride důležitý a jak pozitivně ovlivňuje životy nejen LGBTI+ lidí. Já vždycky říkám, že pride je o radosti a o životě, takovém životě, který opravdu žijeme a rádi bychom tak žili celý rok.

Tedy nejen během pridového týdne nebo dne, kdy je pridový průvod. Na festival Prague Pride chodí každoročně velmi mnoho lidí, pro mnohé z nich to je úplně první LGBTI+ akce, kam jdou a často před tím než se vyoutují. Víme o nich, že na pridu oceňují, že je to bezpečný prostor, kde můžou být sami sebou a můžou být šťastní.

Zároveň si myslím, že současná situace v Polsku a Maďarsku je pro mnohé lidi velký wake-up-call, kde si opravdu uvědomí, že není možné, aby ustrnuli ve svém komfortním a konformním životě, ale že je potřeba se zajímat a to hlavně velmi aktivně o dění kolem sebe i za hranicemi.

Mnozí lidé jsou otřeseni tím, že v Polsku jsou celá území označeny jako LGTB-free zóny a nebo, že v Maďarsku je de facto zakázána tranzice. Je povinností nás pridových organizátorů a organizátorek, abychom tato témata na naše pridy přinášeli a zahraniční pridy podporovali.

Sledujete aj situáciu LGBTI+ ľudí na Slovensku?

Samozřejmě, že mě zajímá situace na Slovensku a snažím se jí sledovat, tedy nejenom události spojené s LGBTI+ lidmi, ale politiku jako celek. Vaše prezidentka Čaputová je pro nás velký vzor, takovou prezidentku bych si přála taky.

Velmi mě zasáhly snahy o zakázání potratů a samozřejmě celé vyšetřování vraždy novináře Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Co se týká LGBTI+ lidí, tak jsem velmi ráda, že se pride koná nejen v Bratislavě, ale i v Košicích a v Bánské Bystrici a jsou plány i na pride v Žilině. Pro všechny LGBTI+ lidi, ale i pro naše rodiny a přátele je důležité, abychom se mohli lépe poznávat a prožívat naše radosti a strasti tam, kde žijeme (tedy nejen v našich hlavních městech, kde většinou pridy jsou).

Tohtoročný PRIDE bol iný, no vďaka online prostrediu boli ľudia viac prepojení u seba doma. Aké boli vaše očakávania od tohto ročníka? A naplnili sa?

Plánovaní letošního ročníku bylo velmi náročné. Prague Pride letos slaví 10. výročí, takže hodně lidí chtělo mít pride bombastický, oslavný, chtěli mít v line-upu hvězdy typu Madonna (smiech). Pro mě osobně nejsou hvězdy tím nejdůležitějším a Madonnu bychom si beztak nemohli finančně dovolit (smiech).

Vlastně díky koronaviru, jsme se mohli soustředit víc na to, co je tím srdcem pridu, tedy, že pride není jenom průvod, ale že to je celotýdenní festival, kde si každý vybere co ho/ji zajímá ať už to jsou kulturní akce nebo aktivistické debaty. Dále pro mě bylo důležité, abychom v rámci Pride-u oslovili lidi z celého spektra LGBTI+ a proto bylo skvělé, že jsme v pondělí zahajovali online debatou o nebinárním jazyku.

Dále jsme díky koronaviru zkusili věci, o kterých jsme v minulosti jenom mluvili, například jsme letos poprvé využili řeku Vltavu a uspořádali Duhovou plavbu po Vltavě. Největší novinkou byl náš celotýdenní Pride Stream, kdy jsme měli každý den 5 hodin streamovaného online vysílání plného diskusí, přednášek, anket z ulice, večerníčků pro děti, atd. Bylo to prostě skvělý.

Ako pandémia ovplyvnila LGBTI+ aktivizmus?

Myslím, že to je velmi individuální otázka a záleží v jakém prostředí LGBTI+ lidi žijí. Nejhorší to muselo být pro lidi, kteří mají například velmi špatné vztahy v rodině, třeba tím, že rodina nepřijímá jejich identitu a museli se nyní do takovéto rodiny vrátit (protože byli zavřené školy nebo přišli o část příjmů a nemohli si dovolit platit své bydlení).

Velmi špatné to také muselo být pro lidi, kteří potřebovali pravidelnou lékařskou pomoc, ale na několik měsíců bylo vše odsouváno. Jsem aktivní v networku EL*C – Eurocentralasian Lesbian Community a během pandemie se pořádali každý týden online debaty a sdílení zkušeností a hodně leseb tam například sdílelo strach o svou práci, když se jejich zaměstnavatelé rozhodnou své společnosti „optimalizovat“.

Pro mě osobně bylo těch několik měsíců, kdy jsme organizovali festival Prague Pride jenom online, velmi vysilující. Jsem opravdu z generace, která potřebuje pro život a práci lidi kolem sebe, virtuální prostředí mi nestačí. A opravdu smekám před celým naším pridovým týmem, že jsme vše zvládli.

Roky ste pôsobila ako riaditeľka Pražského PRIDE, no teraz z tejto pozície odchádzate. Prečo?

Před 11 lety jsem byla součástí týmu, který s myšlenkou Prague Pride přišel a první tři roky jsem vedla program, pak jsem potřebovala pauzu a vrátila jsem se před třemi lety na pozici ředitelky festivalu.

Upřímně jsem zjistila, že mě to táhne zpět k filmu, pracovala jsem 13 let pro Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, film jsem studovala, prostě baví mě to nejvíc. Takže jsem se rozhodla, že se chci nějak vrátit k filmu.

Ide o akýsi hod uteráka do ringu? Alebo sa naďalej chcete podieľať na LGBTI+ aktivizme?

Dobrá otázka, samozřejmě mám už nápady na to, co bych mohla dál aktivně dělat. Hodně mě zajímá propojování feminismu, leseb a celkově tzv. empowerment, prostě abychom byly víc seběvědomé. Ale na druhou stranu mám taky dvě děti, se kterými chci trávit pořádný čas, tak uvidím, jak brzo mi bude LGBTI+ aktivismus chybět.

Keď ste začínali v roku 2011 ako členka Prague PRIDE, aké ste mali vízie o vývoji situácie vo vašej krajine? Splnili sa vaše očakávania?

Chtěli jsme zorganizovat pride, který bude kombinovat důležitá lidskoprávní témata a zároveň bude mít ambice být známým a velkým Pride-em jako je to na západ od nás. Jsem ráda, že se nám to daří, letos jsme měli například v programu přes 120 akcí a zahraniční LGBTI+ lidi, kteří na festival Prague Pride jezdí vždy oceňují, že jsme pride s obsahem, který je i pro ně zajímavý (tedy nejen párty a párty).

Zároveň se nám daří motivovat politickou reprezentaci, aby LGBTI+ lidi podporovali, takže například letos již podruhé zavlála duhová vlajka nad pražským magistrátem a současný primátor Zdeněk Hřib je náš velký podporovatel. No a po těch deseti letech Prague Pride neorganizuje jenom festival, ale rozrostl se na největší LGBTI+ organizaci v Česku a naše aktivity jsou opravdu široké, od poradny pro LGBTI+ lidi, přes rodičovskou přípravku pro lidi, co chtějí mít děti, nepřeberné množství vzdělávacích akcí směrem k byznysu, ale i sociálním pracovníkům/pracovnicím, a jsme také součástí koalice Jsme fér za manželství pro všechny.

Ako vnímate menšie PRIDE festivaly v Česku?

Jsem velmi ráda, že vznikají a fungují. V současné době je nejvýraznější Ostravský pride, který se konal i letos a dokonce i s průvodem. Další pride je Pilsen Pride. Je skvělé, pokud mohou jít lidi na pride v místě, kde žijí a nebo, které je nejblíž jejich bydlišti. Zároveň to upozorňuje na fakt, že LGBTI+ žijí všude a je důležité, že nás tak lépe poznají místní lidé.

Podarilo sa Vám počas rokov Vášho pôsobenia navštíviť PRIDE v Košiciach?

Bohužel ne, ale znám mnoho let Roberta Furiela a obdivuji všechny aktivity, které vaše organizace dělá.

Spomenuli sme situáciu v okolitých krajinách. Ako môžeme pomôcť napríklad Poľsku? Prečo podľa vás dospelo k takej extrémnej situácií?

Důležité je, abychom se o naše sousedy zajímali. Abychom se účastnili solidárních akcí, které jsou organizovány na podporu a třeba také finančně přispívali. Zároveň nám nic nebrání v tom, abychom na zahraniční pridy jezdili a vyjadřovali tak podporu rovnou na místě.

Současné přímo od polských organizátorů/ek vím, že je pro ně důležitá politická podpora, tedy pokud máme možnost mluvit s našimi politiky/čkami o situaci v Polsku, tak bychom je měli motivovat v tom, aby se o to taky zajímali a vyvíjeli politický tlak, aby nedocházelo k tak rozsáhlé diskriminaci LGBTI+ lidí.

Dostali ste sa niekedy do pozície, kedy ste mali strach kvôli svojmu pôsobeniu? Predsa len, v „dobe internetovej,“ nám môže napísať hocikto, a bohužiaľ, hocičo.

Nechci to zakřiknout, ale zatím ne. Spíš se, díky našim dětem, dostávám každodenně do situace, kdy se neustále outujeme. To hlavně, když naše ukecaná dcera na hřišti běžně dalším rodičům říká, že má dvě mámy. Dává nám to tak příležitost mluvit o realitě, kterou prožíváme a také o tom, jak velké právní nedostatky v Česku stále vůči LGBTI+ lidem jsou.

Já například nejsem biologická matka našich dvou dětí, takže podle zákona jsem pro ně úplně cizí člověk, nehledě na fakt, že jsem obě děti společně s přítelkyní plánovaly, byla jsem u obou porodů a aktivně se o obě děti starám (pracuju jenom na poloviční úvazek, abych s nimi mohla aktivně být).

Text: Michal Dudoň

Foto: Archív Hany Kulhánkovej

___

Ak by ste nás chceli podporiť pri písaní ďalších článkov, tak môžete prispieť cez Darujme.sk.

PS: Zdieľajte, prosím, naše články medzi svojimi priateľmi a priateľkami na Facebooku a pomôžte nám šíriť dobré správy z LGBTI+ sveta. Ďakujeme!